Z poslední stanice na poslední cestu
Zličín, konečná stanice metra, ona a něco málo před půlnocí. „Jsem snad blázen? Co tady dělám?“ Říkala si sama pro sebe. To, co tam dělala bylo naprosto zřejmé a jednoduché. Čekala, že ho tam uvidí, uvidí přicházet. Čekala a doufala, ale najednou se vše začalo třást včetně jí a vlak – poslední metro, které ji mělo odvézt domů z její „čekané“ na někoho, kdo neexistuje, přijížděl do stanice. Ještě naposledy se rozhlédla – nic. Nic a nikdo kolem ní, a tak se sklíčeně posunula do metra. Sedla si hned přímo vedle dveří a hlavou se opřela o studený kov držadla pro cestující. Modlila se, aby se metro konečně rozjelo, ale to jen dal líně odpočívalo v zastávce a čekalo na poslední opozdilce opilce. „Příští zastávka Stodůlky“ ozvalo se přiškrceným hlasem z reproduktorů v prázdném metru. „Konečně!“ Oddechla si úlevou a už se viděla doma v teplé posteli s horkým čajem v rukou. V tom ale, když už se dveře metra přivíraly k sobě, jakoby je přitahoval magnet, rozevřeli je prudce dva muži – každý z jedné strany a za nimi ještě stačil do metra vběhnout muž třetí – byl celkem solidně oblečený, jak si později Kat všimla. Podivných mužů, kteří nastoupili si začala všímat, až když se posadili kousek od ni na tu samou sedačku. S hrůzou si uvědomila, že oni, ti muži necestují sami – mezi sebou svirají za paže poměrně mladou ženu. „Asi je zfetovaná nebo tak něco. Radši budu dělat , že tu nejsem.“ S těmito pocity se otočila a znovu své paže ovinula okolo držadla pro cestující. Po pár zastávkách se vytrhla ze svého dumání a nenápadně se podívala vedle sebe. Muži i žena tam stále seděli. Všichni tři byli naprosto vklidu. Na tu ženu mezi nimi téměř neviděla a měla dojem , že ani nechce. Podívala se před sebe a najednou z úlekem zjistila, že ten třetí muž stojí přímo nad ní. „Kde se tam vzal?? Divné metro!“ Chtěla si přesednout, ale přeci jen dostala trochu strach, že by na sebe upozornila, a tak radsi jen tiše seděla...Seděla, metro drncalo , občas problikla světla a všichni byli tak strašně vklidu. Koukala stále do jednoho místa, do jednoho bodu ...ucítila na uchu horký dech a šepot: „Příští zastávku vystup, vystoupím s tebou.“ Kat zkoprněla, zrychlil se jí dech a nebyla se schopna ani otočit. Bylo ji jasné, že to nemůže být ani jeden z mužu, kteří drži tu ženu mezi sebou, a tak zbývala jen jedna možnost. Nevěnovala tomu raději pozornost a dělala, že nic neslyšela. Jenomže to se jí nevyplatilo. „Příští zastávku vystup, vystoupím s tebou.“ - „Proč?“ Zašeptala zpátky. – „Vystup!“ Ozvalo se zpět a také naposledy ...důrazně, až se jí ten hlas postupně vryl do mozku a stále ho slyšela, poslouchala, musela. Krev se ji nahrnula do hlavy a také slzy si nedaly pokoj a tlačily se jí do očí. Uvědomila si, že se dostala do bezvýchodné situace. Najednou ale jako vysvobození uslyšela:
„Anděl“ – Zastávka, kde potřebovala vystoupit. Zastávka, která vedla k jejímu domovu a pryč z toho hrozného děsivého metra. Na poslední chvíli se zvedla, vyskočila rychle ze sedačky a vyběhla z metra. Neohlédla se za sebe. Viděla jen už eskalátory a cestu ven. Slyšela pleskání bot o špinavou podlahu metra , neotočila se. Už skoro pokládala nohu na schod eskalátoru a ucítila jak ji někdo sahnul na rameno a otočil si ji proti sobě – „Byl to ten chlap z metra, ten jak chtěl, abych vystoupila“ . Neměla slov. Nenašla odvahu. „Omlouvám se, že jsem tě vylekal, nechtěl jsem to, opravdu. Ale v tom metru, ta ženská – byla mrtvá...
Sledovala ptáky z okna psychiatrické léčebny, ve které strávila už bezmála deset let a každý den, každou minutu se nemohla zbavit myšlenek na to, co se před deseti lety v jednom pražském metru z konečné na nekonečnou stalo...
Komentáře
Přehled komentářů
Na doporučení jsem na to hodil dvě očka, ale ztráta času.
XXX
(Vítek, 4. 9. 2006 21:36)Tenhle story vyzaduje pomerne velkou davku imaginace, kterou pri svoji skromnosti mam. A reknu vam ze se mi nenahrnulo tolik myslenek v podobne zivotodarne krve do hlavy, jako ted uz hodne dlouhou dobu. Chvalim Edel a ja jen tak neco nechvalim.
Krávovina největší...
(Jirka, 29. 3. 2008 16:21)