50.maturitní ples

            "Ahoj!" Pozdravila jsem hlasitě celou mojí třídu, šťastná, vysmátá a natěšená na dnešní, určitě povedený, večer. Někteří odpověděli kývnutím hlavy a ti na stejné vlně jako já mě obejmuli. Nástup, který jsme mměli zkoušet jsme já a moje kamarádka Anett stejně nestihly, a tak jsem chtěla počkat na kamarády před Lucernou. Tady se ale objevil první zádrhel. . .

"Co tam chcete dělat?"

- "To je snad moje věc!"

"Neumíte číst?"

- "Umím číst"!

"Viděla jste ceduli?"

- "Ano, viděla. . . "

Po tomto duchaplném rozhovoru s uvaděči v Lucerně jsem vzdala snahu vyjít ještě před začátkem plesu ven na čerstvý vzduch. Hle, padla 7.hodina a vše začalo. Imatrikulace, předtančení, ztuškování maturitních ročníků apod.. Věřte mi, vše bylo tak, jak většinou bývá!

Začalo se tancovat. "Smím prosit?" Ozývalo se téměř všude kolem mě, a tak jsem se nenechala zahanbit a též jsem nabrala jistý směr - taneční parket.

Najednou hledím na své nahé rameno, však ta ostrá bolest, která mnou projela...neměla konce, nikdy jsem nic podobného nezažila!

"Co se stalo, co se stalo?" Začal můj partner překřikovat hlasitou hudbu rozdělující nás na dvě opačné strany. Nedokázala jsem promluvit, jen jsem se svíjela ostrou krutou bolestí, která stále sílila. Po mém rameni a dál po celém těle se rozesela, jako vločky sněhu, malá zvířátka neurčitého tvaru a pomalu, ale jistě se mi dostávala pod kůži a sžirala mé podkožní tkáně. Můj partner stále nechápavě koukal a stejně jako já netušil, co se děje, však s tím rozdílem, že necítil to, co já. "Co se děje, co Ti je?" Stále opakuje to  samé souvětí. "Ty je nevidíš? Nevidíš ty malé zrůdičky, co mi ubližují?" Tázavě a s děsem v očích jsem naň hleděla.

"Ne,ne,opravdu nic nevidím, nechápu co se to děje...?"

Lidé kolem nás dál v poklidu tančili, nevšímali si nás a neměli potuchy o tom, co se ve mně odehrává za strašné věci. Jen pár z nich se otočilo, nejspíš ale jen v některé z mnoha tanečních figur a otoček, aby dokázali svůj taneční um. Já je ale nevnímala, nevnímala jsem svět kolem sebe, jen tu bolest stále se stupňujcí a v tom jsem ucítila, že se blíží můj konec...konec mého utrpení, vysvobození. Myšlenky se mi v hlavě honily rychlostí světla, tep se stále zvyšoval, stejně jako se zvyšuje výhra v nějaké hloupé loterii. Jen jsem ještě viděla rychle se hýbající ústa mého partnera, ale jeho slova vyzněla do ztracena...možná do toho shluku lidí kolem mne, který jsem již ale nevnímala...ani jsem nemohla.